Úkol kronikáře je stále stejný. Zaznamenat a předat budoucím generacím

Lidská paměť je krátká a nedokonalá. Od nepaměti proto lidé zapisují do kronik, aby zadokumentovali dobu, ve které žijí a uchovali svá svědectví pro budoucí generace. Když se řekne kronikář, většina lidí si zřejmě představí ctihodného kmeta, který husím brkem zapisuje krasopisem do velké bichle. V Ústí nad Orlicí vede kroniku města žena, už třetí v pořadí. Vloni v lednu se jí ujala historička, archivářka a pedagožka Univerzity Pardubice Doc. PhDr. Marie Macková.

Kronikářky města jsme se zeptali, co přesně její práce obnáší, jak se během staletí kroniky měnily a co je obsahem zpráv v dnešní hekticky se měnící, přetechnizované době.

Stát se kronikářkou města je jistě zodpovědná role, když město vypsalo výběrové řízení, rozhodla jste se hned, nebo to rozhodnutí potřebovalo nějaký čas uzrát?

Rozhodnutí muselo předcházet důkladné zhodnocení vlastních časových možností, protože jinak mne hodně lákalo práci kronikáře zkusit.

Většina lidí asi netuší, co se vlastně do kroniky dnes zapisuje. Jsou na to nějaká pravidla, jak na obsah, tak na četnost zápisů?

Pravidla pro kronikářský zápis jsou dána jednak zákonem, jednak obecnou zvyklostí českých zemí. Zápis se vytváří jako roční, takže by měl být souhrnný, členěný na věcné kapitoly, v jejichž rámci ovšem může dodržovat chronologickou řadu. Rozsah stanoven není, právě tak výběr zaznamenaných událostí je na odpovědnosti kronikáře.

Denně se děje tolik událostí, podle jakého klíče je vybíráte?

Ačkoliv dění ve městě je provázáno s okolním světem, přesto by mělo být v kronice tím prvořadým. Je třeba se soustředit na to, co se děje přímo ve městě. Z periodicky se opakujících událostí se vytvoří souhrnné řady, jedinečné události bývají zaznamenávány samostatně. V kronice by se měl odrážet běžný život města a jeho obyvatel a v žádném případě by se neměla proměnit ve snůšku skandálních zpráv. Osobně jsem – až na naprosto ojedinělé výjimky – zavrhla „černou kroniku“.

Je těžké dělat zápisy tak, aby objektivně popisovaly událost a nepromítnout do nich žádný svůj osobní postoj? Pro vás, historičku, to však asi nebude žádný problém.

Objektivita by měla být jednou ze základních vlastností kronikáře. Snažím se a momentálně si myslím, že v každém mém odborném historickém textu je podstatně víc subjektivního přístupu než v kronikářských poznámkách a vznikajícím ročním zápise. Ale jednu rovinu žádný kronikář zrušit ani obejít nemůže: subjektivní je už samotný výběr zaznamenaných událostí, které v kronice nakonec naleznou místo. Ostatně při analýze jakékoliv kroniky z minulosti je to s odstupem času jednoznačně patrné: vždycky je potřeba vědět, kdo kroniku v dané době psal, aby promlouvaly všechny její informační roviny.

Kolik času ta práce obnáší, jak často sedáte ke kronice?

Kolik času to nakonec skutečně bude zatím netuším, ale poznámky si dělám prakticky denně. Po skončení roku přišlo na řadu třídění, protože co se zdálo „naprosto zásadní“ v běhu událostí, to se může proměnit v „naprosto vedlejší“ s odstupem půl roku. A nebo také ne a pak je dobré mít poznámku, jak že to všechno začalo.

Je dán pevně počet stran, které musí být ročně popsány?

Není, záleží na pracovitosti, ale i soudnosti kronikáře.

Předchází zápisům nějaká příprava, sestavení textu nanečisto?

Protože je zápis koncipován jako roční, musí mít kronikář průběžné poznámky. Výsledný text je vědomé zpracování: do čistopisu nelze jen tak chronologicky zanést co právě letělo kolem.

Důležitá je faktografická přesnost, už se vám stalo, že jste si musela některé zprávy ověřit?

V současné době je třeba ověřovat i takové zprávy, jako co se kde koná, protože od vyhlášení akce do jejího uskutečnění se většinou podmínky změní a v kronice by měl být především výsledek, i když průběh pověstného „odvolávám, co jsem odvolal a nařizuji co jsem nařídil“ je někdy rovněž vhodné zaznamenat.

Svět změnila pandemie koronaviru. Jak se promítla do kroniky města?

Nelze o ní nepsat.

Můžu já jako obyčejný občan nahlédnout do kroniky města? Kde jsou uloženy?

Kroniky města jsou ze zákona uloženy v místně příslušném okresním archivu (tedy konkrétně v Ústí nad Orlicí), protože formálně tvoří součást písemností města. Na radnici jsou uloženy pouze nejnovější svazky a ty právě vznikající (finální podoba zápisu je zhotovována vždy v průběhu následujícího roku). Do archivovaných kronik může nahlížet kdokoliv v souladu s platnými předpisy archivního zákona č. 499/2004 Sb., do kronik uložených na radnici po dohodě na základě konkrétního dotazu.

Ze které doby jsou nejstarší kroniky města?

Ústí nad Orlicí nemá příliš staré městské kroniky. V Čechách bylo vedení obecních kronik nařízeno dekretem nejvyššího purkrabího Karla hraběte Chotka z roku 1836. V té době sice město pořídilo knihu podle zadaných parametrů, ale dostalo se do ní jenom pár zápisů, které vlastně ani nemají charakter kronikářských záznamů. Pak se v tomto směru v Ústí dlouho nedělo nic. Kronika v pravém smyslu slova začala být ve městě vedena téměř o sto let později, až v první polovině 20. století.

Dá se porovnávat práce kronikáře kdysi, třeba před dvě stě lety, a dnes?

V době, kdy hrabě Chotek nařídil vést obecní kroniky, se zprávy šířily většinou rychlostí lidské méně často koňské chůze, protože na území českých zemí byla jediná železniční trať. Lidé se více soustřeďovali na místo, kde žili, byli s ním pevněji spojeni a byli si vědomi kontinuity jeho paměti. Dnes jsme „tekutou identitou“ rozptylovanou přívalem informací ze všech koutů světa a identifikace s místem života není samozřejmostí. Úkolem kronikáře v době hraběte Chotka i toho současného bylo a je zaznamenat nezaměnitelnost místa a jeho lidí a předat ji budoucím generacím.

Vést kroniku ukládá obcím, městysům a městům zákon. Není to v dnešní době směřující k digitalizace světa přežitek?

Digitalizace světa je fajn pro aktuální okamžik, když se umíme tou hromadou informací a možností prokousat. Úkolem kroniky není na prvním místě informovat současníky, ale uchovat zprávu „o stavu světa“ budoucím. Digitální a digitalizované informace se uchovávají neobyčejně problematicky, navzdory například existujícímu Národnímu digitálnímu archivu, protože jsou vázány na technologie bleskově se měnící a stejně rychle odhazující „minulé verze“. Uchovávání digitálních informací je složitá problematika (a zdaleka ne vyřešená): dostat se k některým digitálním informacím dvacet – třicet let starým může být minimálně hodně komplikované, ne-li nemožné, zatím co otevřít papírovou kroniku z doby hraběte Chotka a začít číst vyžaduje pouze znát jazyk a osvojit si styl písma, jiná technologie k tomu potřebná není. Právě tak se to má s farními kronikami, které mohou být starší o několik desetiletí a stejné vlastnosti mají i klášterní memorabilia, která mohou být starší o několik století, než nejstarší obecní kroniky.

Na zápisy se používá klasické pero? Co si myslíte o vynálezu z posledních let, peru gumovacím?

Pro některé věty, odstavce i kapitoly by mohlo být gumovací pero pravým požehnáním! Ale vážně: už není povinné psát kroniku dokumentním inkoustem a perem. Píšu běžně na počítači a text bude následně vytištěn a svázán, jak se na řádnou kroniku sluší. Budoucím čtenářům odpadne nutnost zvykat si na písmo a mně odpadly hodiny zácviku, během kterých bych svůj poměrně neotřelý rukopis uvedla do vizuálně přijatelného tvaru.