V neděli 16. října jsme si připomenuli 80. výročí otevření budovy Roškotova divadla, které se uskutečnilo 26. září 1936.
V předsálí divadla naleznete do konce října dobové dokumenty, plány a fotografie.
Úvodního slova o historii divadla se před vystoupením ujal Pavel Sedláček.
Následovalo představení JOHANNA STRAUSSE: NETOPÝR. Příběh takzvané "pomsty Netopýra" Johanna Stausse mladšího právem patří k nejvýznamnějším a nejkrásnějším světovým operetám. Bujarým vtipem a rozverností si Netopýr získal velkou oblibu u publika. Představení vzniklo ve spolupráci Operního a operetního studia při Pěveckém centru v Karlových Varech. Tančí skupina Strauss-balet, hraje komorní soubor Divertimento.
Z historie Roškotova divadla:
Není mnoho měst velikosti Ústí nad Orlicí, které by se mohly pyšnit samostatnou divadelní budovou, která by snesla i požadavky pro činnost profesionálního divadelního souboru. Za to, že takovouto budovu již osm desítek let u nás máme, vděčíme pracovitosti, obětavosti, organizačním schopnostem a osvícenosti generaci našich předků z počátků dvacátého století.
Myšlenka vybudovat samostatnou divadelní budovu zrála ve spolku divadelních ochotníků Vicena prakticky od jeho založení před 120 lety v roce 1896. Vedly k tomu neblahé zkušenosti, že ústečtí ochotníci ztratili několikrát střechu nad hlavou a neměli kde hrát. Proto byl již v roce 1913 na počest náhle skonavšího učitele Julia Kociana založen „Divadelní fond“ nesoucí jeho jméno. Do tohoto fondu šla čtvrtina čistého výtěžku z každého představení.
I přes krutá válečná léta se dařilo do fondu střádat korunku ke korunce. Když se spolek Vicena koncem války dostal opět do situace, kdy musel opustit hotel Frimi a uvolnit prostor rodícímu se kinu, bylo rozhodnuto. V červnu 1919 z iniciativy Jaromíra Lahulka, bylo založeno Družstvo pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí. Jeho cílem bylo shromažďování finančních prostředků a realizace potřebných kroků k přípravě a pozdější realizaci divadla. Základ jeho jmění činila částka Divadelního fondu Julia Kociana, která v roce 1919 činila 17 tisíc korun. V roce 1935, kdy bylo započato s výstavbou divadla, činilo jmění družstva 770 tisíc.
Za tím bylo pochopitelně 15 let úsilí, pořádání mnoha dobročinných a propagačních akcí. Jednou z nich byla v roce 1925 první staročeská pouť na ústeckém náměstí, jejíž tradice se zachovala, byť jen v názvu, do současnosti.
Od počátku bylo jasné, že tato částka na výstavbu nebude stačit a že se družstvo bude muset zadlužit. Celkový náklad si nakonec vyžádal částku 2 mil.korun. Na výstavbě se podílelo mnoho ústeckých podnikatelů, živnostníků. Není v možnostech tohoto krátkého ohlédnutí vyjmenovat všechny oušťáky, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k realizaci tohoto díla, ale všem patří naše hluboká úcta a poděkování.
Když se rozhodovalo o podobě ústeckého divadla, docházelo pochopitelně k mnoha úvahám - komu by měl být tento důležitý úkol svěřen. Naše město mělo tehdy veliké štěstí, že z Ústí pocházel kněz, ale především významný kulturní vědec dr. Josef Cibulka, mimo jiné uznávaný znalec českých korunovačních klenotů. V té době byla rekonstruována hrobka českých králů na pražském hradě podle návrhů českého architekta Kamila Roškota. Dr. Cibulka se se při této příležitosti s Roškotem poznal a navrhl proto navrhl družstvu, aby ukončilo dohadování a vypsalo užší soutěž mezi arch. Roškotem a místním stavitelem arch. Jaroslavem Radechovským.
Družstvo na tento návrh přistoupilo a tak mohla v roce 1930 odborná komise, sestavená z nejlepších odborníků, kterými tehdy československá architektura disponovala - prof. Gočár, prof. Ausobský a dr.Wirth - posoudit tyto dva návrhy. Komise se jednomyslně přiklonila k funkcionalistickému smělému návrhu Kamila Roškota.
Družstvo se rozpoltilo na dva téměř nesmiřitelné tábory. Jeden konzervativní bojující o Radechovského návrh, druhý vizionářský podporující revoluční návrh Roškotův. S odstupem osmdesáti let je třeba vzdát hold těm, kteří tehdy dokázali podobu ústeckého divadla doslova vybojovat a dívat se dál do budoucnosti a čelit velikému tlaku někdy i osobnímu napadání.
Lze si představit, jak se asi mnozí dívali na tu v uvozovkách „nevzhlednou krabici", která zcela vybočovala z dosavadní tradice divadelních budov. Dnes se však o této krabici píše ve světové odborné literatuře, studenti architektury se o ní učí a jezdí sem na exkurse, přijíždí také odborníci z mnoha zemí.
O jejím autorovi se hovoří jako o českém korbisiérovi, budova je zapsána od roku 1978 v seznamu kulturních památek a od roku 1993 nese divadlo oprávněně Roškotovo jméno.
