Ve vedení Římskokatolické farnosti – děkanství Ústí nad Orlicí došlo letos ke změně, děkan Vladislav Brokeš byl po sedmnáctiletém působení přemístěn do Kutné Hory a novým duchovním správcem ústecké farnosti se v polovině roku stal Jan Pitřinec. Novému faráři jsme položili několik otázek.
Odkud jste přišel do Ústí nad Orlicí?
Na tuto otázku existuje více správných odpovědí. Mohl bych říct, že přicházím z Litomyšle, z Říma, nebo také z městečka na Náchodsku. Když to vezmeme posloupně, jsem rodák z Červeného Kostelce, ale posledních šest let jsem byl kaplanem v Litomyšli a kromě toho jsem poslední dva roky absolvoval postgraduální studium v Římě.
Jak dobře jste do té doby Ústí nad Orlicí znal?
Ústím nad Orlicí jsem mnohokrát projížděl, asi dvakrát tu byl na technické s autem a jednou na nákupu, a to bylo vše. Po mém příchodu mě čekalo seznamování s místem, které jsem kromě kopců kolem Andrlova chlumu neznal, a samozřejmě hlavně seznamování se zdejšími lidmi, farností, se vším. Všechno pro mě bylo nové.
Co se vám zde líbí nejvíc?
Mám-li mluvit o Ústí jako o místě, tak nejvíc oceňuji zdejší krajinu. Jsem z Podkrkonoší a kopce mám rád, dobře působí na mou psychiku. Ale i město jako takové se mi líbí.
Povězte nám něco o sobě, jaké jsou vaše zájmy?
To by bylo na dlouho, jednodušší by bylo vyjmenovat, co mě nebaví, toho tolik není (úsměv). Baví mě hudba, od malička jsem hrál na housle, zpíval, mám rád sport všeho druhu, čtení a tak dále. Těch zájmů je spousta.
Bylo těžké nastoupit po děkanu Brokešovi? Je to jako nastoupit do rozjetého vlaku.
A já to právě vidím jako velkou výhodu. Je jednodušší nastoupit do rozjetého vlaku než se snažit roztlačit vlak, který stál dvacet let na zarezlých kolejích. Otec Vladislav navázal na skvělou práci svých předchůdců a společně s celou farností, městem a svými nejbližšími spolupracovníky ten pomyslný vlak moc hezky rozjel. Také mně v těchto začátcích velmi pomáhá, že mohu navázat na dobrou práci svých předchůdců a svých současných spolupracovníků.
Co zásadního vás ve farnosti čeká? Chcete zavést nějaké změny?
V první řadě seznámení s prostředím, to je to nejdůležitější. Nejde jen o Ústí nad Orlicí, mám na starosti i okolní farnosti, což jsou Dolní Libchavy, České Libchavy, Sopotnice a Řetová, které se postupně snažím poznávat. Jsem velmi potěšen počtem aktivních lidí. Po mém příchodu mělo mnoho lidí zájem se se mnou setkat, protože něco dělají a chtěli zjistit, zda mohou v práci pokračovat, nebo mi nabídli pomoc. A co se týče změn, tak dělat velké změny hned na začátku by bylo nemoudré. Až to tu lépe poznám, nastane čas se zamýšlet, jak pokračovat, aby ty dobré věci nejely jen ze setrvačnosti pomaleji a pomaleji, zda by jim třeba neprospěl nějaký nový impuls. Je dobré hledat nové cesty. Nemůžu být ale víc konkrétní, na to je příliš brzo.
Kalendář akcí, které farnost pořádá nebo se na nich podílí zůstane stejný?
To se rozhodně měnit nebude. Jenom teď v adventu nabídneme takovou malou novinku: úterní a čtvrteční ranní mše svaté v 6.15 hodin, které budou spojené se zpěvy staročeských rorát, které jsou u nás čím dál oblíbenější. Tímto trošku až nekřesťanským časem (úsměv) chceme umožnit, aby právě v adventu mohli na mši svatou přijít i lidé, kteří jdou do práce nebo do školy, a abychom se i tímto způsobem mohli připravovat na Vánoce. Jinak zůstane vše tradiční, zahájení adventu, slavnostní bohoslužby o Vánocích, otevřený kostel k modlitbě a prohlídce betlémů, včetně živého betléma 26. prosince, nebo pak na jaře Noc kostelů.
V posledních letech prošel děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie řadou oprav, ještě něco bude třeba?
Jsme velmi vděční, že jsme dosud mohli čerpat prostředky ze státního programu Regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Průčelí kostela a další opravy byly možné díky spolupráci farnosti s městem. V dlouhodobějším horizontu se budeme připravovat na opravu vnitřních prostor kostela, což by znamenalo novou výmalbu, restaurování uměleckých prvků, možná i nové rozvody elektřiny a osvětlení. To jsou všechno velké akce, které nejsou na pořadu dne hned, ale budeme se snažit být připraveni, až se objeví finanční zdroje.
Aktuálně vás nepálí nic?
Jedna drobnost tu je. Sakristie v kostele, která je velmi využívaná, potřebuje kompletní rekonstrukci. To je věc, které si běžný návštěvník kostela nevšimne, ale pro nás zde to bude důležitá změna. Pokud půjde vše podle plánu, s realizací počítáme v první polovině roku 2023.
Vstoupili jsme do adventu, čím pro vás je a co pro vás znamená?
Advent je pro mě jednoznačně časem duchovní přípravy na Vánoce, kdy se spolu s celou církví snažíme uvědomit si, že Bůh se pro nás stal člověkem, my se znovu připravujeme na jeho příchod a máme možnost znovu a znovu prožívat to velké gesto Boží lásky k nám lidem. To je ten duchovní rozměr, z praktické stránky je to pro mě stejně jako pro všechny na faře čas celkem hektický. Ne že bychom drhli podlahy a myli okna, ale děje se mnoho akcí včetně programů, které pořádáme pro školy o adventu a Vánocích. Taková intenzivní příprava je pro nás však velmi smysluplná.
Asi na rozdíl od části společnosti, kterou Vánoce spíš děsí, protože očekává stres…
Pro nás, křesťany, je základním smyslem Vánoc velká radost a vděčnost za Ježíšův příchod na svět.
Obecně Vánoce mohou být ale i celkem rizikové období. Většina lidí má představu, jak by Vánoce měly vypadat, a ta koliduje s realitou. Očekáváme magickou atmosféru, která se však nedostaví. Vánoce vnímáme jako období, kdy se má rodina sejít a být pospolu, a to se vždy nevydaří. Úklid, nakupování… Těch stresových faktorů a podnětů pro krize je mnohem víc.
Takže bychom asi neměli tolik lpět na našich představách?
Jednoznačně. Tradice a rituály do rodiny rozhodně patří, je to něco, co nás spojuje. Ale nelze se jich držet puntičkářsky. Je dobré se zaměřit na to, aby Vánoce našim vztahům prospěly, prohloubily je a uzdravily, když je potřeba druhému odpustit.
Blíží se konec roku, jaký pro vás byl?
Hodně přelomový. Začínal jsem ho jako student v Římě, kde se podmínky výrazně měnily, od nejhlubších covidových uzávěr až po rozvolnění opatření. Během postgraduálního studia jsem zároveň pomáhal připravovat velkou akci, srpnové celostátní setkání mládeže v Hradci Králové. Po ukončení studia jsem se stěhoval zpátky do Litomyšle, záhy do Ústí nad Orlicí. Byl to rok velkých změn - od studenta, přes organizátora mládežnické akce až k vedení farnosti.
Nebude se vám po Římě, velkém městě, v Ústí nad Orlicí stýskat?
Nebude. V Římě jsem strávil několik let a mám ho velmi rád. Je to město s úžasnou historií, je centrem církevního života, mojí srdeční záležitostí. Ale když jsem odcházel na postgraduální studia, bylo to pro mě do jisté míry těžké. Vnímám, že mé pravé místo je ve farnosti a v pastorační službě. Stejně jako jsem rád, že jsem ta studia mohl absolvovat, jsem rád, že jsem zase zpět.
Děkan Vladislav Brokeš prožil v Ústí nad Orlicí sedmnáct let, dokážete si představit, že zde prožijete stejnou dobu?
Dokážu, ale nelpím na tom. My sami si farnosti nevybíráme, jsme vysláni tam, kde jsme potřeba. Netuším, jak dlouhá služba to bude. Bohudíky mám povahu, že jsem schopný se rychle cítit jako doma. Už tu jsem doma a jsem tady rád, i když nevím, na jak dlouho.
Co říct na závěr povídání?
Velmi rád bych navázal na všechno to dobré, a že toho nebylo málo, co tady otec Vladislav se svými spolupracovníky a s celou farností udělali. Přál bych si, aby lidé v Ústí nad Orlicí věděli, že naše farnost je otevřená všem, kdykoliv mohou u nás zaklepat, kdykoliv mohou přijít do kostela, když se potřebují zastavit, pomodlit, poprosit či poděkovat.
