S příchodem zimy je otázka bezdomovectví v našem městě palčivější. Podle odboru sociálních služeb města Ústí nad Orlicí, který s bezdomovci pracuje, jich v porovnání s jinými městy není v Ústí mnoho, nicméně nejsou přehlédnutelní, protože několik z nich se pohybuje hlavně v centru města a jeho okolí. Odbor sociálních služeb, zejména jeho sociální pracovníci, se snaží lidem bez přístřeší pomáhat, jak je to jen možné. „Naše činnost spočívá zejména v mapování těchto osob, vyhodnocení jejich situace a v následném poradenství v oblasti bydlení, sociálních dávek, zdravotního a sociálního pojištění, důchodu, evidence na úřadu práce a v dalších,“ uvedla vedoucí odboru Ivana Nečekalová. Protože v Ústí nad Orlicí není žádný poskytovatel sociální služby typu noclehárna, azylový dům nebo denní centrum, nabídka přímé pomoci v tomto směru je limitovaná. „Nabízíme možnost zprostředkování kontaktu na zařízení tohoto typu v okolních městech. Stejně tak jsou nabízeny kontakty na ubytovny, které jsou v našem městě pouze soukromé, všechny bez schváleného provozního řádu, na které nelze pobírat sociální dávky na bydlení. Bez nároku na tyto dávky se osoby bez přístřeší dostávají do situace, kdy nemají finanční prostředky na úhradu ubytování,“ vysvětluje vedoucí odboru. Bezdomovcům jsou dále nabízeny služby ošacovacího střediska v Oblastním spolku Českého červeného kříže Ústí nad Orlicí, sociální sprchy v Oblastní charitě Ústí nad Orlicí, případně i potravinová pomoc. „V současné době město aktuálně řeší zřízení a provozování ´sedárny´ pro osoby bez přístřeší, kterou budou moci využít v případě zhoršení počasí, kdy teploty spadnou pod bod mrazu,“ upozorňuje Ivana Nečekalová.
Proč lidé skončí bez přístřeší? K příčinám bezdomovectví patří například ztráta zaměstnání či finančně dostupného bydlení, nekonkurenceschopnost na trhu práce, problémy v rodině, psychiatrické diagnózy nebo poruchy chování. Zkušenost je taková, že pomoc lze poskytnout jen těm lidem, kteří si chtějí nechat pomoct. „Spolupráce lidí bez přístřeší se sociálními pracovníky je dobrovolná a není vynutitelná, vždy musí chtít sami svoji situaci řešit a aktivně spolupracovat,“ uzavírá Ivana Nečekalová.
