Centrum sociální péče města Ústí nad Orlicí pečuje o seniory a osoby s mentálním postižením. V květnu tato organizace oslavila kulaté výročí, stacionář si připomínal 30. výročí svého založení.
V rozhovoru s ředitelkou Centra sociální péče Radkou Vaškovou jsme si povídali nejen o kulatinách stacionáře, ale také o dalších sociálních službách, které tato organizace zajišťuje a které jsou pro řadu občanů zcela nepostradatelné.
Ve stacionáři jste působila od prvopočátku, nejdříve jako vychovatelka a později ve vedoucí pozici. Změnilo se za třicet let hodně? Změnila se sama společnost?
Změnila se legislativa a domnívám se, že se změnila i společnost. Podobná zařízení sociální péče kdysi bývala za městem, za vesnicí, za vysokou zdí. Dnes vznikají a budou dál vnikat malá zařízení, transformace sociálních služeb stále probíhá. Velká zařízení - dříve ústavy, dnes domovy pro osoby se zdravotním postižením, se rozdrobují a pro klienty jsou pořizovány menší domky nebo byty, v nichž mohou žít samostatně ve skupinách, v prostředí blízkém běžnému životu.
Změnilo se hodně. Na druhou stranu si myslím, že jako společnost máme někdy tendenci přehánět a nepodařilo se nám dobře propojit práva s povinnostmi a se zodpovědností. Pak je na každém, jak si to sám v sobě nastaví. Mojí zásadou je, že k právům povinnosti patří. Pokud s klienty jezdíme na různé pobyty nebo olympiády, považuji za samozřejmé, že jejich chování nijak nebude vybočovat, že umí pozdravit, poděkovat, nesahají na to, na co nemají a podobně. Zkrátka že jsou nastavené nějaké hranice. Někdy mám pocit, že jsme s vaničkou vylili i dítě.
Významným milníkem v historii stacionáře bylo jeho přestěhování z nevyhovujících prostor do novostavby. Jak jste se sžili s novým prostředím?
Velmi dobře. Trochu nám to trvalo, protože přišel covid. Přestěhovali jsme se v lednu 2020 a v březnu jsme na dva měsíce zavírali, protože to vyžadovalo nařízení vlády. Ještě jsme se ani nestačili rozkoukat a už seděli doma. Po uvolnění protiepidemiologických opatření jsme mohli konečně rozjet provoz.
Co nám trochu chybí oproti původnímu stacionáři je zahrada, která by poskytovala více soukromí. Nová zahrada je z jedné strany otevřená do parku. Těšíme se a doufáme, že nová výsadba co nejdříve povyroste a zahrada bude krásnější, živé ploty nás oddělí od silnice a stromy poskytnou stín.
Co patří k největším pozitivům nového stacionáře, je to nové, kvalitní zázemí?
Klienti se z pětilůžkových ložnic přestěhovali do dvoulůžkových buněk, které mají společnou kuchyňku a koupelnu. Získali mnohem více soukromí a větší prostor pro samostatný život. Zároveň mají i společné zázemí, v němž se mohou scházet a něco podnikat. Byl to velký posun kupředu.
Ústecký stacionář je členem Českého hnutí speciálních olympiád. Jaké aktivity vás v tomto směru čekají?
Veřejnosti není příliš známo, že vedle klasické olympiády a paralympiády se koná i speciální olympiáda, která je určena lidem s mentálním postižením. Naši klienti se již účastnili her v Belgii, v Los Angeles a Abu Dhabi. V poslední době jsme trénovali na nominaci na speciální hry v Berlíně, nominovat se nám však nepodařilo, protože jsme skončili druzí. Vzhledem k tomu, že se soutěžilo i v bowlingu, kterému jsme se za pomoci vyškolených trenérů začali věnovat až v letošním roce, myslím si, že druhé místo je úžasný úspěch.
Vedle bowlingu naši klienti soutěží také v běžeckém lyžování, atletice, plavání a klienti s těžším postižením se věnují tzv. přizpůsobeným sportům.
Co vše zastřešuje Centrum sociální péče města Ústí nad Orlicí?
Centrum sociální péče zajišťuje všechny tři typy sociálních služeb. Jedná se o ambulantní pečovatelskou službu, kdy přivážíme klienty k nám do centra, především do střediska osobní hygieny. Dále zajišťujeme terénní pečovatelskou službu, kdy naše pracovnice dojíždějí za lidmi do domácností a pomáhají jim s tím, s čím si už sami doma neporadí. A třetí služba je pobytová, tedy týdenní stacionář.
Byty s pečovatelskou službou jsou ve starém panelovém domě, který má již nejlepší léta dávno za sebou. Jak pokračují opravy?
Větší část ještě stále máme před sebou. V současné době probíhají zateplovací práce a výměna balkonových zábradlí. Celý zateplovací systém bude mít i protipožární prvky, abychom minimalizovali riziko přenosu případného požáru. Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje pravděpodobně v průběhu června zorganizuje cvičení celého integrovaného záchranného systému, při kterém má být evakuován celý objekt Centra sociální péče. Všichni klienti budou samozřejmě informováni dopředu, aby věděli, že jde jen o nácvik. Cílem je prověřit, zda evakuační plán nemá slabiny, zda vše funguje tak, jak má.
Co se týče dalších potřebných oprav, ten objem je skutečně velký. Například bychom potřebovali celý panelový dům, což představuje 96 bytů, napojit na silnější přívod elektrického proudu. Protože kdysi v objektu fungovala společná jídelna, v bytech byly jen tříplotýnkové vařiče. Elektrické rozvody nám dnes přetěžují i spotřebiče z běžného vybavení domácnosti. Před 40 lety jsme všichni vařili vodu na kávu v konvici s píšťalkou, dnes v rychlovarné konvici. Už i ta je problém, stačí trochu ohnutý kabel a vyrazí pojistky nejen v bytě, ale i na celém patře. Do zásuvek jsou zapojené ledničky, mikrovlnky, počítače, televize, mobily - odběr je obrovský a elektroinstalace to nezvládá. A je toho mnohem víc, potřebujeme vyměnit kanalizační svody, přebudovat klasická paneláková jádra na bezbariérové koupelny, a tak dále.
Populace neustále stárne, seniorů přibývá. Pociťujete velký tlak na umístění do bytů s pečovatelskou službou?
Před dvěma lety asi ano, ale neblaze se projevil covid, hodně seniorů nákaze podlehlo. Spíš než tlak na volná místa vnímáme, že lidé, kteří k nám přicházejí, jsou ve špatném stavu. Snaha zůstat doma je někdy až za hranicí možného přestěhování. Pokud někdo přemýšlí o tom, že půjde do pečovatelského domu, přimlouvala bych se za to, aby se rozhodl včas. Pokud už má nějaké problémy, například příznaky demence, po přestěhování a ztrátě známého prostředí se jeho stav zhorší.
Pro sociální služby musela být covidová doba hodně náročná.
Neskutečně. Pro každý typ sociální služby platila jiná pravidla a jiné podmínky. Pečovatelskou službu při první vlně covidu nikdo nebral v potaz, nebylo pro ni žádné nařízení vlády, ani vybavení, přitom jsme se pohybovali v první linii mezi lidmi. Nevztahovaly se na nás žádné vyčleněné finanční prostředky. Ze strany města a kraje však naštěstí přišla materiální pomoc a úžasná byla také vlna podpory od veřejnosti. Lidé pro nás šili roušky a empíry, takové ty ochranné pláště. Tu první vlnu podpory jako Češi umíme.
Sáhli jsme si na dno, ale zvládli jsme to. Někteří odešli, protože dál pod takovým tlakem nemohli pracovat, to chápu. Zase ale vím, že mám dnes silný tým, který ví a umí zabrat.
Pracovat v sociálních službách je opravdu náročné, nemáte problém s nedostatkem personálu?
Jsou takové vlny, kdy lidi chybí, ale bývá to přechodná záležitost. Během covidu jsme měli hodně lidí nemocných nebo v karanténě, ti ostatní zastupovali, takže se úplně vyčerpali. Pak se vrátili ti po covidu, ale onemocněli další. Bylo velmi obtížné zajistit péči pro stacionář i pro 350 klientů, které vterénu ročně máme. Na 18 klientů máme ve stacionáři 4 pečovatelky, 2 výchovné pracovníky, 1 všeobecnou sestru a část sociálního pracovníka a poskytujeme nepřetržitou péči od pondělí do pátku. Na klienty v terénu je 15 pečovatelek a tři sociální pracovnice, zajišťujeme dvousměnný provoz 365 dní v roce. Doufáme, že stát nastaví nové limity, protože v současnosti u pečovatelek a sociálních pracovnic nedotuje ani polovinu mzdových prostředků, administrativa není dotovaná vůbec, přitom administrativních úkonů, různých hlášení a výkazů, přibývá zcela neúměrně. S tím se potýkáme velmi.
A jak se vy vyrovnáváte s každodenní zátěží a stresem?
Měním prostředí, vrhnu se do něčeho nového. Hodně je kompenzuji aktivitami ve svém soukromí, celoživotním „koněm“ je tancování, celá rodina jsme se přidali do spolku historického šermu. Čím víc stresu, tím víc aktivit. (úsměv)
Kdybyste si mohla k těm kulatinám něco přát, co by to bylo?
Přála bych našim zaměstnancům, aby se vykloubená doba trochu srovnala, abychom dokázali naši práci stále dělat se zápalem a nadšením, dokázali si i odpočinout a vypustit ten tlakový hrnec v nás. Přála bych si, aby když se někomu dostane pomoc, dokázal za ni poděkovat. Aby naši klienti a jejich rodiny neměli nadměrná očekávání a byli nám rovnocennými partnery, kteří nepřehazují zodpovědnost na pečující personál.
Také bych si přála, aby si lidé uvědomili, co všechno máme – na rozdíl od většiny lidí na této planetě a aby nás nikdy neohrozil tak velký konflikt, jaký se teď odehrává na východě.
