Jeden z nejstarších sborů v České republice, Sbor dobrovolných hasičů Ústí nad Orlicí I., letos slaví 150 let své existence. Bez dobrovolných hasičů si život v Ústí už nedokážeme představit. Zasahují při požárech, mimořádných událostech, jsou hybnou silou kulturního a společenského života.

O výjimečném roce, ale také o běžném fungování sboru, radostech a strastech dobrovolných hasičů jsme hovořili se starostkou SDH Ústí nad Orlicí I. Mgr. Romanou Pek.

Oslavenci si zpravidla něco přejí, co by to bylo v případě vašeho SDH?

Myslím, že nyní nebudu hovořit jen sama za sebe, ale za celý výbor SDH Ústí nad Orlicí I. A to, aby naše členská základna byla stále obsazena lidmi (a dále rozšiřovala své řady), které hasičina baví, je pro ně koníčkem a není jim líto investovat svůj čas právě pro hasiče. S tím souvisí i moje velké přání a to aby se nám povedlo obnovit kroužek mladých hasičů a do našich řad se navrátily právě děti.

Všeobecně, aby náš sbor fungoval minimálně jako doposud a my se mohli nadále ve zdraví scházet.

Asi potvrdíte, že organizace oslav byla náročná…

To ano, jednoznačně. Když vzpomínám na to, kdy jsme poprvé začali řešit téma oslav 150 let SDH, je to více než dva roky zpět. Tenkrát jsme to „naťukli“ s velitelem JSDH Jiřím Novákem a bylo nám řečeno, že myslíme moc dopředu. Ale uteklo to jako voda. Bylo to náročné, chvílemi vyčerpávající, ale bylo to krásné.

Nejvíce náročné to bylo v posledních týdnech před samotnými oslavami. Dolaďovalo se nejen spoustu detailů, vrcholily úpravy nové kuchyně v hasičské zbrojnici, já - mimo jiné jako kronikářka - jsem dávala dohromady kroniky. A k tomu jsem musela „normálně“ fungovat jako máma a učitelka v novém školním roce, který přinesl spoustu změn. Ale já to tak nějak mám, v časovém presu dokážu fungovat na 200 procent.

Domnívám se, že jsme takto významné jubileum oslavili, jak se sluší a patří. ?

Hlavní program oslav proběhl 18. září, čeká vás v letošním roce ještě nějaké jiné připomenutí kulatin?

Během tohoto roku vážeme k oslavám několik akcí. Tou první byla výstava v Městském muzeu Ústí nad Orlicí: Hoří? aneb 150 let Sboru dobrovolných hasičů, kterou měla veřejnost možnost navštívit v období 1. července až 19. září 2021. Vyvrcholení oslav proběhlo právě 18. září 2021. Dále spolupracujeme s ředitelem Státního okresního archívu Ústí nad Orlicí, panem Radimem Duškem, na vydání knihy, právě k příležitosti oslav 150 let SDH Ústí nad Orlicí I. - od úplného počátku, až po současnost. A zakončit bychom je chtěli plesem v kulturním domě, ke kterému se v rámci současné covidové situace obávám více vyjádřit.

Přibližte nám činnost sboru dobrovolných hasičů, co vše zahrnuje?

Naše činnost je pestrá. Ať už je to činnost našich mužů ve výjezdové jednotce, cvičení s technikou, různá školení, ukázky techniky při různých akcích, preventivní požární hlídky při kulturních
a společenských akcích, práce na budově zbrojnice, reprezentace či asistence při různých akcích, hasičská hospoda... Také dokážeme být flexibilní a pomoci tam, kde je to aktuálně za potřebí – např. v začátcích covidové doby jsme pomáhali s nákupy pro seniory, díky našemu ozonovému generátoru jsme pomáhali s dezinfekcí prostor apod.

Hasiči pomáhají a pro váš sbor to platí dvojnásob. Letos po tornádu jste uspořádali sbírku pro Moravu, loni sbírku pro postižené povodněmi, běh pro hendikepovaného Honzíka… Slyší na charitativní výzvy veřejnost, jaké jsou ohlasy?

Někdy více, někdy méně, ale slyší. I přesto, že si pokaždé říkáme, zda toho už lidé nejsou přesyceni – stále někde pomáhat, někde něco podporovat… tak nás v tom nikdy nenechají samotné. Často mě solidarita mezi lidmi, kteří nám při těchto akcích pomáhají a účastní se jich, dojímá. Jsou spolupráce, při kterých mám skleněné oči, na těle husí kůži a říkám si, jak je krásné, že dobří lidé stále existují.

Aktivní jste i jako pořadatelé akcí, které patří k veřejnosti nejoblíbenějším?

Musím říci, že každá naše akce si zatím našla své příznivce a jsme moc rádi, že nám ústecká veřejnost zůstává nakloněna. Mezi nejoblíbenější patří ty, které jsou věnovány dětem. Ať to jsou dětské dny, charitativní běh, jehož výtěžek byl doposud také vždy věnován dětem… A rozhodně co patří mezi hodně oblíbené, tak je naše hasičská hospoda ? Tu otevíráme vždy při příležitosti městských akcí, jako je Město v pohybu, pouť… a samozřejmě při každé akci, kterou pořádáme my sami.

Kolik v současné době má sbor členů, daří se vám udržovat členskou základnu stabilní?

Nyní máme 42 členů a zda jsme stabilní? Máme „zdravé a pevné jádro“, díky kterému jsme schopni fungovat tak, jak fungujeme. A když kdokoliv a kdykoliv další přiloží ruku k dílu, je to bonus a určité usnadnění práce. Ale zjišťuji, že takto je to v naprosté většině spolků či v jiných neziskových organizacích. Je celkem obtížné najít způsob, jak lidi v něčem, co je dobrovolné, bez nároku na honorář, motivovat a přimět k určitým úkonům/výkonům. Tady prostě buď chcete a hledáte způsoby anebo nechcete a hledáte důvody.

Pro další srdcaře-lidi, kteří by se k nám chtěli připojit, máme dveře otevřené a moc rádi je uvítáme ve svých řadách.

Dědí se i dnes hasičina z generace na generaci, hraje roli rodinná tradice?

Věřím, že na vesnicích určitě ano. Existují takové obce, kde je z každé rodiny minimálně jeden hasič. Často jsou to právě pouze hasiči, kteří dávají možnost být součástí spolku v dané obci. Ve městě je nabídka spolků a volnočasových aktivit o poznání širší.

U nás vidím i jako určitý „handicap“ polohu hasičské zbrojnice. Určitou výhodou a zároveň nevýhodou je umístění v centru města. Chybí nám větší plocha kolem zbrojnice, kde bychom mohli realizovat další aktivity. Například tréninky na požární sport, kroužek mladých hasičů, ale i společenské akce…

Takto je to vždy o tom sbalit se a někam vyjet. Někam, kde někoho žádáme, aby nám umožnil vstup. Abychom mohli zrealizovat akci u zbrojnice, vždy s tím souvisí například žádost o uzavírku komunikace apod. a tzv. běhání po úřadech. Avšak musím zdůraznit, že město Ústí nad Orlicí, v čele s panem starostou Petrem Hájkem, nám vždy maximálně vychází vstříc a vím, že dveře k nim máme jako hasiči otevřené. Za což jim patří ohromné dík!

Pro požární sport je to obdobné. Pokud chceme trénovat, prosíme okolní sbory, zda nám umožní vstup na jejich tréninkovou plochu. Bezva zkušenost máme s SDH Hylváty, SDH Černovír, SDH Sopotnice.

Nyní je naprostá většina našich členů v „rodičovské fázi“, takže na požární sport bohužel nezbývá mnoho času. Avšak je tu vidina možného návratu, pokud naše těla dovolí ještě za pár let ?… anebo právě doplníme naše řady o ratolesti členů sboru.

Máme však mezi sebou i několik sportovců, kteří náš sbor reprezentují při různých sportovních akcích, jako například běžecké závody, triatlony atd.

Výjezdová jednotka vyjíždí k různým událostem, jaké to jsou nejčastěji?

Často se jedná o technickou pomoc, jako je například čerpání vody, likvidace spadlých stromů, pomoc při dopravních nehodách, únik nebezpečných látek, odstranění nebezpečných stavů, ale určitě nechybí samotné požáry.

Který zásah patřil k těm, na který se nezapomíná?

Tady nevím, jestli můžu mluvit za kluky z výjezdovky? Ale osobně se domnívám, že pro většinu z nich to byl výjezd v roce 2019, kdy zasahovali u požáru panelového domu v České Třebové. Jednalo se o mimořádně náročný zásah, při kterém si někteří sáhli na dno svých sil.

Všeobecně, zásahy, které se dotýkají lidských životů, těch dětských ani nemluvím, ty ve vás zanechají silné vzpomínky a je jedno jak velký jste tvrďák.

Být dobrovolným hasičem je poslání. Asi se neobejde bez podpory v rodině, pochopení u zaměstnavatele…

Podporou jsme si s manželem navzájem, protože oba jsme členové SDH Ústí nad Orlicí I., vlastně jsme se díky hasičům seznámili a paradoxně naše případné spory vznikají z 90 procent také kvůli hasičům. ? Náš čtyřletý syn zná prostředí hasičárny velmi důkladně a je bezva parťákem. Často mě pobaví, jak hasičinu přebírá do svých spontánních her nebo trefně používá některé moje hlášky.

Za sebe mohu říci, že mám i pochopení u zaměstnavatele. Máme bezvadnou paní ředitelku, která je taky „akčňák“ a vzájemně si vycházíme vstříc. Vždy když je potřeba nebo se to hodí, pokusím se zapojit naše hasiče. Ať už se jedná o formu technické pomoci nebo nějaký zábavnější/vzdělávací program pro děti. A naopak, když my jako hasiči potřebujeme s něčím pomoci, například zapůjčit pomůcky pro dětský den apod., vždy nám je vyhověno.

Avšak tuším, že kdybych byla i členem výjezdovky a v deset dopoledne by houkli výjezd, tak s tím bych asi pochodila obtížněji ?.

Obdobně to mají i někteří kluci z výjezdovky - existují profese, kde nemohou v rámci pracovní doby jen tak opustit své místo, na signál se sbalit a do deseti minut být oblečení v zásahovém a frčet Tatrou směrem, kam je KOPIS pošle.

Ale ve svém volnu, to bych vám přála vidět, jak to lítá. Jakmile se rozezní zvuk SMS či sirén, který dává najevo výjezd – nekoukají doprava, doleva a mažou na hasičárnu. Nejednou se mi stalo, že jsem například v restauraci zůstala sama a lidi kolem s údivem sledují, co že se to děje.

Nebo vzpomínám, kdy jsme měli před několika lety otevřenou hasičskou hospodu, která doslova praskala ve švech a klukům houkli výjezd na požár chaty Bouchalky na Americe. Já v šatně loupala brambory na naše vyhlášené křapáče, přičemž se rozlétly dveře, byla jsem zatlačena do kouta a mlčky nechápajíc sledovala, jak vzduchem létají kalhoty a další části pánského oblečení… a snad během minuty téměř nikde nikdo z personálu…

Občas mám obavy, aby manželovi výjezdová SMS nepřišla, když bude sám hlídat syna. ?