V Galerii pod radnicí byla v pondělí 29. dubna zahájena výstava věnovaná životu a dílu sochaře Quido Kociána. Výstava představuje Kociánovy plastiky ze soukromé sbírky a dále materiály z depozitáře našeho městského muzea.
Sochař Quido Kocián se narodil 7. března roku 1874 v Ústí nad Orlicí, Na rámech č. 234, v rodině soukeníka Romana Kociána jako jeho šesté dítě. V Ústí vychodil obecnou a měšťanskou školu a na doporučení svého učitele odešel roku 1889 studovat Sochařsko - kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kterou absol¬voval roku 1893. Z Hořic vedla Kociánova cesta do Prahy na Umělecko - průmyslovou školu do ateliéru profesora Celdy Kloučka, který učil figurální a ornamentální modelování. V roce 1896 přestoupil k profesoru Josefu Václavu Myslbekovi, se kterým v následujícím roce 1897 odešel na Akademii výtvarných umění v Praze, na které se mu záhy dostalo první významné pocty: jeho socha Šárka získává v roce 1898 výroční cenu Akademie. Tatáž plastika je pak ale také příčinou jeho dočasné roztržky s profesorem Myslbekem. V roce 1901 modeluje jednu ze svých nejlepších soch, Mrtvého Ábela (realizovaného v bronzu před Sochařsko - kamenickou školou v Hořicích v Podkrkonoší), která má velký ohlas u kritiky a znovu jej usmiřuje s profesorem Myslbekem. V roce 1902 získává za tuto plastiku Klárovu a Římskou cenu a odjíždí na studijní cestu do Itálie. Rok 1904 je pro Kociána zvláště významný: navštěvuje Paříž a seznamuje se s Augustem Rodinem a E. A. Bourdellem. Setkání má vliv na jeho další tvorbu. V roce 1906 přijímá Kocián místo profesora na Sochařsko - kamenické škole v Hořicích v Podkrkonoší a definitivně opouští Prahu. Pobyt v Hořicích tvoří samostatnou kapitolu v jeho životě. Na hořické škole působí nepřetržitě až do roku 1928, kdy 3. ledna umírá na srdeční mrtvici.
Kociánovo sochařské dílo bylo na české kulturní scéně po několik desítek let nespravedlivě opomíjeno, ačkoliv patří k nejlepším sochařským projevům první poloviny dvacátého století. Zásluhu na jeho záchraně má především sochařův syn, malíř Quido Roman Kocián. Teprve na počátku devadesátých let se začaly podnikat kroky k zamezení devastace, způsobené nevhodným deponováním sochařovy pozůstalosti. Díky trpělivé péči akademického sochaře Igora Kitzbergera se do současné doby podařilo dílo dochované v sádře a hlíně zrestaurovat a převést do bronzu. Tento projekt k dnešnímu dni zachránil více jak 127 plastik.
