Co se vybaví českému písničkáři a textaři Slávku Janouškovi, když se řekne Ústí nad Orlicí? „Rodina,“ říká autor známého folkového hitu Imaginární hospoda, který neodmyslitelně patří k Ústí nad Orlicí a každoročně otevírá festival Janouškovo Ústí v Cakli. Slávek Janoušek byl za tuto skladbu a také za obětavou a neutuchající výdrž spojenou s přípravou a realizací ústeckého festivalu v roce 2017 oceněn městem. Letos v září oslavil sedmdesátiny.

Jaké byly oslavy kulatin?

Oslavy byly úžasné. Už přes 20 let slavíme narozeniny společně s mým, jak si říkáme, souzrozencem Frantou Urbancem, se kterým moderujeme po léta festival v Cakli a který je rovněž jako já narozen 9.9., jen je o trochu starší. V jejich hudební stodole se letos sešlo asi 70 muzikantů a přátel s hudebními zdravicemi, někteří až po půlnoci, jak přijížděli z různých hraní, mnozí i stovky kilometrů. Bylo zkonstatováno, že to byl nejlepší večírek v dějinách tohoto prostoru.

Co by pro vás byl nejkrásnější dárek? Nebo jste ho už dostal?

Dostal jsem dvě kytary, obě nádherné a skvěle hrající, jednu starší s příběhem, opravenou výrobcem Janem Michálkem z Jihlavy a druhou osobně od zakladatele dnes už světoznámé kytarářské firmy Furch, od Franty Furcha. A pak kytarový aparát Bose, který jsem si vždycky přál, ale jen jsem o tom mluvil a nikdy si ho nestihl pořídit, až se asi 60 lidí spojilo a koupili mi ho a dokázali to všechno naprosto ututlat. Při rozbalování jsem byl naprosto dojat, pustil slzu a ztratil řeč.

Už víte, jaký bude 39. ročník Janouškova Ústí? A další ročníky?

To nikdy takhle dopředu nevím, jaký bude. Vím jen, kdy to bude: 8. a 9. srpna 2024. A bude to zase částečně sestaveno z těch, co se na předchozí ročník už nevešli, jak je to vždycky. A doplněno dalšími, se kterými v tom roce došlo k nějaké spolupráci, nebo mi padli do oka. A vím, že to bude určitě zase dobrý ročník jako ty předešlé, protože už víme, co chceme a jak na to. Potom ještě vím, že bude následovat čtyřicátý. A pak se uvidí.

Na který z nich nejraději vzpomínáte?

To nejde říci. 38 ročníků už je tak vysoké číslo, že kolikrát nejsem schopen určit, na kterém ta a ta historka proběhla. Už se tu za ta léta stalo tolik věcí, že ztrácím přehled. A vidím roztrženou nohavici Nohavicových kalhot při fotbálku Muzikanti : Diváci někdy v 90. letech, k prasknutí narvanou fotbalovou tribunu diváky za příšerného deště, kdy chtěl zvukař koncert ukončit, holčičí podprsenky a jiné kusy na jeviště házeného oblečení jako čepce na Samsonově hlavě při oslavě jeho kulatin na plovárně, překvapení diváků, když v zapadajícím slunci spustil skotské melodie s dudami dudák na vrcholu věže v Cakli, diváci s rozběhem se koupající v obrovské kaluži před jevištěm po bouři těsně před začátkem koncertu, vypadlá elektřina na sloupě a žádný opravář. Spousty zážitků.  Ale nikdy by mě nenapadlo, že budu stát u tolika ročníků nějaké akce. Ani ve snu ne.

V dokumentu, který s vámi letos Česká televize natočila, vzpomínáte na dětství a bigbítový koncert, který skončil, ještě než začal. V jaké třídě to bylo a měla tehdy vaše kapela nějaké jméno?

V roce 1968 jsem chodil do 8. třídy a měli jsme bigbítovou kapelu, jak se tomu tehdy říkalo. Jmenovali jsme se Teens, tj. Náctiletí a hráli jsme svoje i převzaté písně. Historka, kterou v tom dokumentu líčím, se stala na začátku toho roku, kdy jsme z naší zkušebny v loutkárně, dnes Malé scény vezli aparát do Roškotova divadla na bigbítový festival. Konkrétně jsme na malém žebřiňáčku převáželi náš basreflex, obrovskou bednu s půlmetrovým reproduktorem. Bylo to velmi těžké a na klouzající cestě jsme vozík neudrželi, ujel nám z Malých Hamer a dole se bedna roztříštila o plot za silnicí. A bylo po bigbítu. Pro ten večer nám půjčili svůj aparát jiní v divadle. Ale vyměnili jsme pak baskytaru za kontrabas a nastala folková éra.

Kdo pro vás v životě byl autoritou?

Největší autoritou od dětství byl můj milovaný děda Honza Lipenský. Člověk, který byl pro mě vzorem a jehož jsem naprosto uznával. Byl řidičem ČSAD, jezdil s náklaďákem a o prázdninách mě brával jako závozníka. Na rozdíl od babičky a mámy, které neduživé dítko ponoukaly slovy: Jez, vždyť ty nic nejíš a umřeš na souchotiny!, děda nemusel pobízet. Při zastávce v hospodě na oběd si přisunul jídelní lístek a zeptal se: Dáš si guláš, nebo ledvinky? Snědl jsem vždycky dospělou porci, ale doma mu nikdo nevěřil.  Tak pak už jsme to ani neříkali. Dodneška jsou to pro mě nejoblíbenější jídla. Ale autoritou pak později pro mě byli muzikanti. Dylan, Cohen, Gabriel, Sting, Suzan Vega a mnozí další.

Co vám dělalo radost dříve a co dnes?

Vždycky mě bavilo cestování a potřeboval jsem různá místa navštívit. Projezdil jsem Evropu, byl jsem všude možně po světě, v Asii, v Africe, opakovaně zahrát krajánkům v Americe, v Austrálii, na Novém Zélandu. A pak se číše naplnila. Ne že bych už nechtěl nikam jet, ale už necítím to puzení, jako když do mých 36 let mě odmítali pustit kamkoli. To to člověk potřeboval dohánět. Dnes rád jezdím po Česku. A třeba takové houbaření, které jsem nasál s dědou, mě baví stále a natěšený odcházím do lesa.  A taky mě stále těší kytara a skládat písničky.

Co vás inspiruje při skládání písní?

Nejvíc to, co zažívám. V mých textech, pokud je to o příběhu, se vyskytuje zejména to, co se mi reálně stalo. Nebo je to zachycení myšlenky, představy, snu. Rád mám smích skrz slzy. Aby to bylo vlastně srandovní, ale v určitou chvíli ten smích zatuhl, protože to žádná sranda není. Rád mám emoce a nebráním se jim. A už od mládí občas zhudebňuju cizí texty a básně. Zejména v posledních letech jsem si oblíbil - a je to vzájemné - básníka Jiřího Žáčka, jehož texty jsou přesně o tom, co bych i já sám rád napsal, jen to tak rychle a rytmicky poeticky precizně neumím. Rád si ty čerstvé texty v mailech čtu a melodie na mě vyskakují, vysloveně mě přepadají, to jde tak nějak samo. Už je těch písní za posledních pár let na jeho texty přes sedmdesát. 

Když se řekne Ústí nad Orlicí, vybaví se vám automaticky…

Rodina. Maminka, sestra, příbuzní. Odtud jsem, krásné dětství jsem prožil v Kerharticích, od 6. třídy v Ústí, těch zážitků z mládí, kamarádů, znám tu každý kout, i když místa se postupně proměňují. A hlavně lidi se mění. Najednou člověk zjišťuje, že skoro nikoho nezná, a ti známí mizí a mizí. Věk nejde zastavit. Ale rád se sem vracím.

K Ústí nad Orlicí už neodmyslitelně patří Imaginární hospoda. Když do Ústí zavítáte, máte tu (když už není U Frimlů) nějakou oblíbenou?

Už se tu tak často do hospody nedostanu. Ale fajn je to U Louže, U Chaplina. Anebo U Malinů. Dokonce se mi občas stává, že někdo z návštěvníků Ústí volá a nechá si vysvětlovat, kde bylo U Frimlů a kde že je U Malinů a kde je škola na cestě do Velkých Hamer a potřebují si to projít po našich dávných stopách. A tak je někde z Moravy naviguju.

Původním povoláním jste učitel. Nelitoval jste někdy, že jste místo za katedrou vyměnil za kytaru?

Nikdy. Odučil jsem 7 let, končil 1984 a šel na volnou nohu, jak se říkalo. Člověk má tendenci špatné vzpomínky na soudruha ředitele a jeho stranické úkoly a chování vytěsnit. To, že byly věci, které se daly jen sotva překousnout, to časem převáží to dobré, zážitky se žáky, kteří se dodnes ozývají a tak. Ale už jsem se tam nikdy nechtěl vracet. Jedině zase zahrát dětem písničky jako tenkrát, když jsem byl dočasně pověřen učit hudební výchovu, byť jsem nemohl být oficiálně učitelem hudební výchovy s nesocialistickou kytarou. To byly malé koncerty, které mě fakt bavily. Napsal jsem v životě i dost dětských písní, tak si rád někdy takové koncerty ve školách pro děti zopakovávám. Zejména publikum z 1.-5. třídy jsem si oblíbil. Rádi zpívají a to je hned na světě líp.